Dobrý den,

29.3.2003 - byla jsem požádána, abych  zrekapitulovala pondělní veřejné jednání zbraslavského zastupitelstva. Za projevenou důvěru moc děkuji, ale rozhodla jsem se, že to neudělám. Došlo by k tomu, že bych se až na několik drobností opakovala. Nic nového totiž nebylo řečeno. Navíc celý pondělní podvečer krásně popsal na Lahovických stránkách pan Pelikán, jehož články mají můj upřímný obdiv.

Bylo by dobré popřemýšlet, jak je přiblížit i těm, kdo nemají přístup k internetu. Navíc jsou tu i starší lidé, kteří už nemají pochopení pro tyto technické vymoženosti a určitě by je povzbudilo vědomí, že se i za ně někdo neúnavně pere.


Přece jen bych vám tady ale ráda něco řekla. Něco o hrdosti a o lítosti. Je mi líto, že moje rodina si tady zatím moc nepobyla, protože domek jsme koupili necelý rok před povodní a než jsme se stačili zabydlet, tak nás to vypláchlo. Přestože to považuji za velký životní průšvih, tak jsem tady na tomto místě minule zažila zvláštní pocit. A to pocit hrdosti nad tím, že taky patřím mezi ty lidi tady, kteří se do jednoho dokážou i přes veliké překážky porvat s nepřízní osudu.


Po pondělním zasedání jsem hodně přemýšlela právě o Vás, pane starosto. Téměř celý večer jste poslouchal negativní odezvy na svou osobu, ať z řad vlastních nebo z řad veřejnosti. I Vás mi bylo líto. Nedokážu ale pochopit proč všem stále dáváte do rukou zbraň v podobě vlastní nepřipravenosti odpovědět na otázky, které se týkají stále stejných problémů. Nabízí se několik důvodů: možná jste se rozhodl takové reakce ignorovat, možná to může být skutečná neschopnost a nezájem najít dostatek argumentů a možná je to určitý druh masochismu nebo jiné úchylky.
 

Ještě bych Vám ráda řekla, že na druhou stranu i Vy jste mi dal zakusit pocit být na někoho alespoň na chvíli hrdý. Bylo to, když psali v tisku, že jednota Lahovic je ta tam jen proto, že dvě rodiny požádali Magistrát o výměnu pozemků. A Vy jste to uvedl na pravou míru. Zastal jste se nás vysvětlením, že jedna rodina o dům přišla a druhá žádá zároveň i odkoupení nemovitosti. Tak takového bychom Vás chtěli mít. Pane starosto, prosím, dejte nám zažít víc takových chvil.
 

A nakonec – byla mi vytknuta nekritičnost vůči chování některých svých spoluobčanů. Tak jestli mohu, ráda bych vás všechny požádala – nepokřikujte na pana starostu výzvy k rezignaci, pan starosta přece sám ví nejlépe, co má udělat.

Radka Richterová